Abeceda, tóny a obávaný tritón

Názvy tónů si možná ještě pamatujete - c, d, e, f, g, a, h. Jedná se o písmena ze začátku abecedy, ale pořadí odpovídá jen částečně – chybí tam b. Proč tomu tak je?

Kořeny evropské hudby najdeme ve starověkém Řecku, stejně jako počátky mnoha dalších oborů. Právě odtud pochází nejstarší dochovaný notový zápis pomocí písmen. Prvotní značení bylo podle písmen na začátku abecedy a-b-c-d-e-f-g. Ustálilo se jako frygická stupnice počínající tónem c, tj. c-d-e-f-g-a-b.

Ve středověku se objevil problém. Tato stupnice obsahovala tritón f-h, hudební interval obsahující tři celé tóny. Zněl velice disonantně, a proto se mu říkalo „diabolus in musica“ – ďábel v hudbě. Mnozí se ho dokonce báli, a tak raději používali variantu tónu b sníženého o polovinu, kterou taktéž označovali b, ale zapisovali hranatěji. Zaoblené b postupně upadalo v zapomnění. Časem se ale ukázalo, že hudba je bez tohoto „ďábla“ někdy trochu nudná a zaoblené b se vrátilo. Při přepisování not byly ale tyto dvě noty b těžko k rozeznání, a to byl pádný důvod pro nové označení. Použilo se následující volné písmeno, tedy h. Tento název tónu se dochoval do současnosti. Písmeno b zůstalo pouze jako označení pro snížené h (hes). To je zvláštnost, protože jinak se pro názvy tónů snížených o půl stupně používá důsledně koncovka -es či -s (as, ces, des…). Petr Iljič Čajkovskij by svůj Koncert pro klavír a orchestr asi taky nepojmenova hes-moll - kdežto Koncert b-moll je dokonalá skladba.

Zaoblené a hranaté b dalo také vzniknout značkám pro zvyšování a snižování o půltón. Těmi jsou křížek a béčko.

A proč se stupnici dodnes učíme od tónu c? Výuka hudební teorie začíná vždy od nejjednodušších stupnic, a tou je pro nás právě c-dur (Tvoří ji bílé klapky na klavíru, nemá žádný křížek ani béčko a jsme na tvrdší durové stupnice zvyklí, snad díky německému vlivu…). Základní mollovou stupnicí je a-moll (začíná od a, je bez předznamenání a je melodická)

Dnes nás tritón netrápí - což neznamemá, že zkrásněl. Možná jsme tolerantnější nebo méně slyšíme nebo se posunula hranice vnímání…, kdo ví? Skladatelé využívají někdy tritón k zesílení dojmů z hudby. Poslechnout si jej můžete například ve West Side Story – třeba na začátku písně Maria. Pan Bernstein se při psaní hudby asi dobře bavil, i slova se k tritónu dokonale hodí: 

The most beautiful sound I ever heard: Maria, Maria, Maria, Maria…

Tritón použili autoři také ve znělce ke kreslenému seriálu Simpsonovi. Je snad toto důvod, proč je „žlutá rodinka“ natolik oblíbená?