Nepříliš vážná úvaha o učení jazyků

Výuka jazyka by se mohla jevit jako nejvděčnější předmět, který učitel může učit. Díky zřejmému využití odpadá nehynoucí, studenty oblíbená, otázka: K čemu mi to asi tak v běžném životě bude? Otázka, která uvádí do rozpaků učitele po celém světě, protože sami moc dobře znají odpověď.

Máme tedy dobrý základ, možnou motivaci pro větší počet studentů, a stejně málo koho baví učení. Slovíčka, gramatika, větná skladba, testy, známky, stres, zkoušení, stres …

Jak ale motivovat?

Stejně jako oblíbená příchuť zmrzliny, tak i motivace je u každého jiná. U některých se zdá, že snad ani nemá cenu se snažit, vždy musí chtít člověk sám. Ale zkoušíme to znovu a znovu a jinak zase...

Dobrá už jsme motivovaní, máme parádního učitele a studijní materiály (nejlépe slovníky od Lingei :). Co teď? Užívejte si znalosti, které nemá každý. Čtěte noviny, články na internetu a rozšiřujte si obzory. Dívejte se na filmy v originálním znění (český dabing umí být i děsivý, pravděpodobně si toho všimnete). Cestujte, komunikujte s cizinci.

Děkuji Vám, že jste v obyčejné úvaze dočetli až na konec. Možná jste teď zmatení. Opravdu tento článek vznikl za jediným účelem, potěšit milovníky jazyků a učitelského povolání. Na závěr ještě malé PS k zamyšlení:

Jak vlastně poznám, že už jsem se tu ruštinu naučila? Když přečtu azbuku? Po prvním rozhovoru s rodilým mluvčím? Nebo až zvládnu porozumět i komplikovanější slovní zásobě? Kdy dorazím do cíle? Umím vůbec svoji rodnou řeč? Ve změti nejistých otázek a odpovědí mě napadlo řešení: Nikdy nebudeme umět mluvit, psát, číst, vysávat dokonale a proto je potřeba najít radost v činnosti samotné a ne až ve výsledku.

Pohodový a nezapomenutelný den Vám přeje

Veronika Řehořková

Lingea